Vlnění

"Vlnění"

Šla jsem jen tak. Lesní cestou, jak to často dělám, když potřebuji vypnout hlavu a zapnout srdce. Nečekala jsem nic - a právě tehdy se přede mnou otevřelo tiché jeviště jara. Krajina dýchala. Rybník, široký a klidný, přijal nebe, stromy, i mě samotnou do svých obrazů. Voda se jemně vlnila, a v každé vlnce byl pohyb, rytmus, dech. Stála jsem tam dlouho. Beze slov. Jen jsem vnímala, jak se všechno propojuje. Jak se voda dotýká světla. Jak se krajina odráží nejen na hladině, ale i ve mně. A věděla jsem, že tenthle okamžik musím zachytit. Ne doslovně. Ale citem. Pohybem barvy. Vrstvami, které se jako vlny přelévají jedna přes druhou.

Vlnění vzniklo špachtlí. Surově, živě, opravdově. Každý tah nese kus té chvíle u rybníka, kus toho klidu, který jsem cítila. A možná i kus vás - pokud se na obraz podíváte srdcem.